Zimní semestr na koleji byl zajímavý tím, že se dívkám ztrácely boty přímo z pokojů. Jako první upadla do podezření uklízečka, ale s přibývajícím počtem krádeží bylo jasné, že pachatelem je fetišista se zálibou v dámských botách. Kolejní rada si lámala hlavu, jak zastavit jeho řádění, ale zmohla se jen na vyvěšení varovného plakátu.
Blížící se zkoušky nedávaly Aleně spát. Využívala toho, že obě spolubydlící odjely domů, a učila se dlouho do noci. Téměř dokonalé ticho přerušil zvuk z chodby. Alenu napadlo, že se nečekaně vrací nějaká spolubydlící, a čekala, kdo se objeví ve dveřích. Jenže ty se neotvíraly. Ozývalo se jen zlověstné škrábání v zámku. Zloděj!
Alena tušila, že dveře dlouho neodolají, ale nevěděla, co dělat. Předstírat spánek? Křičet? Nebo se bránit? Nakonec zhasla lampičku a sáhla do kabelky pro pepřový sprej. Potichu došla ke dveřím odhodlaná použít sprej proti případnému vetřelci.
Zámek povolil a dveře se pootevřely! Alena tajila dech a tiskla lahvičku v napřažené ruce. Úzkou škvírou vnikalo do pokoje světlo a dopadalo na botník vedle odpadkového koše. Zloděj strčil do pokoje ruku a přitáhl si nejbližší pár bot. Protáhl je škvírou ven a znovu natáhl ruku pro další pár – Aleny kozačky. Teď se Alena neudržela a veškerou silou se pokusila dveře zabouchnout. Překvapený zloděj sice upustil kozačky, ale nestihl vytáhnout ruku z pokoje, takže jeho zápěstí zůstalo uvězněné mezi dvěřmi a rámem. Snažil se vyprostit ruku, ale vyděšená Alena se téměř nepochopitelnou silou zapřela proti dveřím. Vziklý rámus probudil dívku z druhého pokoje na buňce.
„Čo sa děje? Také rány! V tom se naozaj nedá spát!“ křičela Janka přes dveře svého pokoje.
„Zloděj!“ volala Alena „Krade boty!“
Za okamžik vyběhla z pokoje drobná Slovenka s elektrickým paralyzérem. Přitiskla jej k ruce trčící ze dveří a hlasitou sérií výbojů ukončila probíhající boj. Omráčený zloděj zůstal viset na druhé straně dveří za přimáčknuté zápěstí.
„Ufff, díky!“ vydechla Alena, než opatrně otevřely dveře. Na chodbě ležel kluk, kterého obě znaly od vidění a cukal se, jako by proud stále procházel jeho tělem.
„Musíme zavolat policii.“
„Jo, ale co když se mezitím probere?“
„To nevím. Musíme ho svázat, aby neutekl.“
Holky neměly provaz, ale rychle našly dostatek silonek a pásků, kterými bezvládné tělo důkladně svázaly.
„Zavoláš prosím policii? Já jsem z toho ještě celá mimo.“ Zeptala se Alena.
Z podlahy se ozval prosebný hlas pachatele „Nevolejte prosím policii.“
„A proč ne? Zasloužíš si něco jiného, když okrádáš lidi?“ Obořila se na něj Alena.
„Já vám to vysvětlím. Nechtěl jsem nikomu ublížit. A taky všechno vrátím, slibuji.“
„To vrátíš, pěkně pod dohledem policie.“
„Neblázněte, holky, jestli to nahlásíte, tak se vám pomstím. Zničíte mi život, protože mě vyhodí z koleje a ze školy. Budu mít záznam v rejstříku a nálepku devianta. A za to vám udělám ze života peklo!“
Víc toho neřekl, protože mu Alena šlápla na krk až zachroptěl. Vyhrožování jí vytáčelo. Janka se taky naštvala a dala mu další elektrický šok. Než se probral namířily mu lampičku mu do obličeje jako u výslechu.
„Tak dobře, dáme ti šanci, když nám odpovíš na pár otázek a vrátíš vše, co jsi ukradl. Jestli nám budeš lhát, tak to všechno nahlásíme.“
„Odpovím na co budete chtít.“
„Začni tím, že se nám představíš.“
„Jmenuju se Pepa. Bydlím tady na koleji a studuju druhák na informatice. Stačí to?“
„Proč jsi sem dnes přišel? Proč zrovna na náš pokoj?“
„No, proč… Já jsem vám chtěl ukrást boty. Je to taková moje úchylka. Šlo mi jen o ně.“
„Ty jsi věděl, kdo tu bydlí?“
„Jo, věděl. Už jsem vás párkrát viděl ve škole. Líbily se mi ty boty. Máte dobrý vkus. Chtěl jsem se podívat, jestli je tu nenajdu.“
„Kolik bot jsi už ukradl? Co s nimi děláš?“
„Asi deset párů. Mám je schované ve skříni. Někdy k nim čichám nebo si je jen prohlížím a představuju si holky, které je nosily.“
Chvíli bylo ticho a pak Alena řekla.
„Poslouchej. Všechno, co jsi nám řekl, jsme si nahrály. Teď tě pustíme a pak půjdeša odneseš tu svojí sbírku bot na vrátnici. Nemusíš jim nic říkat, jen necháš je ležet na místě, kde si jich všimnou. Jestli to neuděláš, tak to tvoje přiznání dám na internet, jasné? A tady máš seznam věcí, které nakoupíš. V úterý tu bude večírek, takže nám nakoupíš a přineseš to přesně v sedum. A na nic nezapomeň, jinak budeš slavný.“
Pepa přikývl a dostal další elektrický šok. Procitl až na studené chodbě s gumičkou do vlasů na bolavém zápěstí. Pod ní byl zastrčený lístek s nápisem „Nákup na párty, úterý 19:00.“
Ráno se u vrátnice opravdu našla taška plná bot. Všichni si mysleli, že se ve zloději hnulo svědomí. Jen několik zasvěcených vědělo, co se stalo. Dohodly se, že zločin nezůstane bez trestu.
Večírek
V úterý přesně v sedum se u holek ozvalo zaklepání. Na chodbě stál Pepa s plnou taškou věcí ze seznamu. Zarazilo ho množství lidí pokoji. Kromě Janky a Aleny tu bylo pět nových slečen. Všechny měly na nohách boty, které během semestru ukradl, a měřily si ho pohledem. Pepu polil studený pot, když si uvědomil, kolik lidí teď zná jeho tajemství.
Alena začala: „Abych vás představila, tohle je náš zloděj a fetišista v jedné osobě, a toto jsou jeho oběti. Některé slečny se nechtěly nebo nemohly zúčastnit, ale myslím, že my ostatní si užijeme večírek. On to má za trest, takže si užívat nebude, na což společně dohlédneme.“
Holky vyndaly z tašky několik rolí textilní lepící pásky a svázaly mu ruce i nohy. Pak ho celého omotaly páskou jako mumii a povalily na zem. Na hlavu dostal papírovou tašku s nápisem ‚zloděj‘. Mezitím Janka s Alenou vyložily na stůl zbytek nákupu. Byla tu vína, čipsy, zákusky, ovoce a neskutečné množství dobrot a drinků. Tak dobře zásobenou párty kolej ještě nezažila, říkaly si.
Ačkoliv přítomnost zloděje a byla plánovaná, viselo ve vzduchu napětí z nezvyklé situace. Alena pustila hudbu a nalila holkám víno, aby se uvolnily. Po přípitku si slečny vítězně položily nohy na bezmocného hříšníka a začaly si vyprávět různé zážitky. Janka vyprávěla, jak pomohla Aleně zneškodnit zloděje. Účinek paralyzéru všechny zaujal, takže Jance nezbylo, než jej znovu předvést. Tentokrát Pepa v důsledku šoku předvedl nevídaný tanec, který trval několik minut a vyvolal u dívek záchvat smíchu. Dožadovaly se opakování, aby si jeho nedobrovolné představení mohly natočit.
Po několika skleničkách napětí zmizelo. Dívky teď s chutí zarývaly podpadky do své podnožky. Střídaly se, kdo na ní vydrží déle stát a tancovat. Také si udělaly společnou fotku, jak jich na něm balancuje všech sedum, přičemž Janka dostala čestné místo ‚na hlavě‘. Pod jejich vahou začal konečně naříkat a prosit, aby přestaly.
Alena mu sundala tašku z hlavy a řekla: „Mám pro tebe úkol. Ty boty, které jsi mi chtěl ukrást, jsou opravdu špinavé, takže je vyčistíš. Máš přece boty rád, takže to pro tebe bude radost, že?“
Položila si nohu vedle jeho hlavy a pobídla ho. „Tak lízej. A pořádně!“
Na hladké kůži kozaček byly cákance od bláta a soli. Černé okraje podrážek byly místy překryté zaschlým blátem. Dokonce i pro milovníka bot byla představa, že je má olíznout, naprosto odporná.
Konverzace ustala a dívky upíraly zrak na botu před jeho obličejem. Neochotně vyplázl jazyk a přitiskl jej k jejímu nártu. Alena si botu otřela o nastavený jakyk, na kterém zůstala hnědá šmouha. Ozvalo se sborové „fuj“ následované smíchem a povzbuzováním. „Dělej! Čisti!“
„Máš půl hodiny na to, abys je krásně vyčistil. Dobře víš, co se stane, když nebudu spokojená,“ usmála se Alena a dala se do řeči s jinou dívkou, aniž by se o něj dál starala. Přes jemnou kůži kozaček cítila, jak jazykem přejíždí přes špičku její boty. Zatlačila jí hlouběji do jeho otevřených úst, až ucítila napjaté rty okolo svého nártu. Zavrtěla nohou a vyvolala tím dávicí reflex. Připadalo jí zvláštní a zábavné mít takový pocit kontroly nad někým.
Večírek pokračoval v podobném duchu. Dívky se nenuceně bavily, zatímco si nechávaly čistit boty. Vůbec Pepu nešetřily, protože mu chtěly ukázat, jak nechutné boty jsou. Chtěly u něj vytvořit odpor k tomu, co až dosud bylo předmětem jeho touhy. Zlomyslně rozšlapávaly zákusky po zemi a krmily ho zbytky, které se uchytily ve vzorku podrážek. Hlasitě přitom diskutovaly, kde všude chodily, a do čeho tam mohly šlápnout. Kritizovaly čistotu veřejných záchodků na Hlavním nádraží a ve škole. Nezapomněly si postěžovat na pejskaře, kteří neuklízí po svých mazlíčcích, a jedince plivající žvýkačky na zem. A hlavně se nepřestávaly smát barvitým a přehnaným popisům těch nechutností.
Vůbec je netrápilo, jestli mu bude ze směsi špíny, jídla a vlasů špatně. Vnímaly to jako spravedlivý trest. Alena pozorovala, jak si Monika s Ivou utírají podrážky o jeho vyplazený jazyk, a necítila s ním žádný soucit. Jako by ‚předmět‘ na podlaze nebyl člověk, ale pouhý hadr, který mohou použít dle libosti. Dokonce i Pepa pochopil, že odpor je marný. Neprotestoval, ani když mu plivaly do úst, aby zvlhčily jeho oschlé rty, které už nedokázaly smýt zaschlé bahno z členitých podrážek.
Nastal čas ukončit večírek. Některé dívky se už loučí, protože musí ráno vstávat. To jediné Pepu zachrání před další zvůlí. Alena mu už píše seznam věcí na příští večírek. Bude jich ještě víc, protože po tak zdařilé akci určitě poroste zájem o účast.