Knihovna
Jasné polední slunce pronikalo otevřeným oknem do malé studovny městské knihovny. Přítomní lidé neustále natáčeli monitory počítačů, aby unikli odrazům slunečních paprsků, které činily lesklé displeje téměř nečitelnými. Byly to staré počítače, ze kterých je možné přistupovat k internetu bez nutnosti přihlásit se uživatelským jménem a heslem. Pro mladou studentku to byla dobrá záruka anonymity, přesto raději používala TOR. TOR je speciální program vyvinutý experty amerického námořnictva tak, aby nebylo možné vystopovat, z jakého počítače se uživatel připojil k internetu. Připojení přes TOR je pomalé, neboť data se neustále šifrují a přeposílají mezi náhodně vybranými počítači z celého světa. Kdyby nějaký neúnavný detektiv chtěl vyšetřit, odkud se uživatel připojil, musel by napřed oběhnout všechny tyto počítače v těch nejzapadlejších koutech světa a na konci úporného pátrání by možná dospěl ke starému počítači v městské knihovně, u kterého se mezitím vystřídalo tisíce lidí. Takto dokonalou anonymitu vyhledávají nejzkušenější zločinci, teroristé a disidenti, pro něž by prozrazení znamenalo dlouhá léta ve vězení nebo dokonce smrt. Co k ní ale vedlo tuto drobnou studentku lékařské fakulty?
Její hnědé oči poskakovaly po inzerátech seznamky. Filtr zobrazoval jen muže ve věku 23-29 let, jejichž inzerát obsahoval fotografii. Ačkoliv vzhled byl základním kritériem výběru, většina mužů na fotografiích byli ošklivci, jejichž šance na seznámení v reálném prostředí kolísala mezi nemožností a nepravděpodobností. Nakonec vybrala dva, kterým se rozhodla odpovědět. Ke zdvořilé odpovědi, ve které toho o sobě prozradila nezvykle mnoho, avšak nic pravdivého, přiložila fotografii neznámé krásky. V závěru požádala oba šťastlivce o schůzku na parkovišti u vstupu do stanice metra Ládví a doplnila větičku, jak moc se těší na setkání. Email pak odeslala z adresy, kterou vytvořila pouze pro tento účel. Bylo to jednoduché, a přesto její srdce tlouklo, jako by právě plnila obtížný úkol, který si vyžaduje nejvyšší možnou koncentraci.
Kancelář
Policejní důstojník se pohodlně uvelebil v křesle ve své kanceláři v budově policejního prezídia. Případ, který vyšetřoval, se blížil ke konci a on věřil, že shromážděné důkazy přesvědčí státního zástupce k obžalování zadržených pachatelů. V posledních měsících případu obětoval téměř všechen svůj čas a těšil se, že s jeho uzavřením si vše vynahradí. Chtěl znovu začít žít. Byl ještě mladý a momentálně neměl žádnou partnerku. Cítil, jak rád by poznal ženu, se kterou by mohl sdílet radost ze života a mládí. Po obědě si přečetl jedinou odpověď, kterou dostal na svůj seznamovací inzerát a všechnu naději upnul ke schůzce, kterou autorka odpovědi navrhovala na dnešní večer. Neváhal kvůli té schůzce zrušit svůj pravidelný večerní program s přáteli. Několikrát se ještě podíval na fotografii, která byla přiložená k odpovědi, jako by nemohl uvěřit, že se na něj štěstí znovu usmálo. Alice byla tak krásná, tak mladá, tak dokonalá. Zkusil zkopírovat její adresu z odpovědi do vyhledávače v naději, že najde třeba její profil na facebooku. Bezvýsledně.
Schůzka
Na malém parkovišti stálo několik aut. Mladý důstojník dorazil o několik minut dříve a vyčkával příchodu ženy, kterou nedokázal ve svých myšlenkách opustit po celý den. Alice jej poznala okamžitě podle fotografie. Prohlížela si jej pozorně skrz kouřová skla černého hummeru, ve kterém seděla. Ve skutečnosti vypadal lépe než na fotografii. Byl vysoký s krátkými černými vlasy, hustým obočím a hladce oholenými tvářemi. Lehký flaušový kabát dělal jeho ramena širší, než ve skutečnosti byla. Stál vzpřímeně a rozhlížel se po okolí pohledem lovce. Představa, že ona má být vyhlíženou kořistí vykouzlila Alici na tváři úsměv, který odhalil dokonale bílé zuby. Role kořisti se jí líbila. Otevřela dveře ve chvíli, kdy se přesvědčila, že na parkovišti není nikdo kromě nich. Nechala vyklouznout své nohy ve vysokých semišových kozačkách na asfalt parkoviště a elegantně vystoupila z vozu.
Pepa bleskurychle porovnal tvář přicházející slečny s fotografií. Policejní praxe jej naučila pamatovat si dokonale obličeje lidí, a proto si byl jistý, že to není Alice. Teprve její pozdrav: „Ahoj, ty musíš být Pepa. Já jsem Alice. Odpovídala jsem dnes na Tvůj inzerát.“
„Aha, promiň, nepoznal jsem Tě podle fotografie. Ale rád Tě poznávám,“ pozdravil ji a pravicí jemně stiskl Aličinu ruku.
„Moje chyba. Poslala jsem Ti omylem fotku své spolubydlící a zjistila jsem to až pozdě. Doufám, že nejsi zklamaný, když jsi čekal někoho úplně jiného.“
„To opravdu nejsem,“ odpověděl Pepa a uvědomil si, že na ní nemístně zírá. Byla mladší než očekával, drobné postavy s dlouhými hnědými vlasy sepnutými do drdolu. Měla krásnou tvář se širokým úsměvem a ďolíčky od smíchu. V boltci pravého ucha se třpytilo několik stříbrných náušnic, z nichž ta spodní vypadala jako jezdec zipu, ta výše jako otisk chodidla a třetí zakrýval pramínek vlasů. V lalůčku levého ucha byl tmavý dutý kroužek. Hluboký výstřih jejích šatů odhaloval náhrdelníky a dokonalý hrudník, který kontrastoval s útlým pasem. Byl to pohled, který se mu naskytl jen málokdy.
„Když dovolíš, vezmu tě napřed domů. Potřebuji si něco vyzvednout a pak můžeme jít, kam budeš chtít.“ Pobídla jej Alice a otevřela mu dveře u spolujezdce. „Chtěla jsem zavolat své spolubydlící a vybil se mi telefon. Mohla bych si od Tebe prosím zavolat?“
Pepa jí podal svůj telefon a Alice vyťukala na klávesnici neznámé číslo. Levou rukou přitom nepozorovaně stiskla tlačítko na krabičce vedle svého sedadla. Ve sluchátku se neozval žádný tón, což bylo znamení, že rušička signálu nainstalovaná v autě funguje. Alice se nejprve obávala, že Pepův telefon bude využívat jinou síť než GSM, protože levná rušička nedokázala rušit signál moderních sítí 3G a EDGE. V takovém případě by musela telefon vypnout. Pro jistotu zkontrolovala na displeji, že telefon opravdu nemá žádný signál, a podala mu jej zpět se slovy: „Děkuji, ale nemůžu se jí teď dovolat.“
Past
Cestou Pepa obdivoval, s jakou lehkostí a samozřejmostí řídí ta drobná slečna obrovský terénní vůz. Hummer měl automatickou převodovku a Alice brzdila levou nohou a pravou přidávala plyn. Bylo obtížné nedívat se na její nohy v elegantních kozačkách, ale Pepa si to zakázal, aby nepůsobil horlivě a neurvale. Za Prahou opustili městský okruh a po několika minutách zastavili před upraveným rodinným domkem. Alice sáhla do příhrádky pro dálkové ovládání a vrata garáže se začala pomalu otvírat. Pepa stiskl tlačítko bezpečnostního pásu, aby se odpoutal a skrze ruku mu do celého těla proběhl silný výboj elektrického proudu, který jej ochromil a z hrdla se mu vydral neartikulovaný výkřik, který Alici polekal. Nečekala, že by se chtěl odpoutat dříve, než vjedou do garáže, a nebyla připravená. Netušila, jestli elektrický šok postačí k paralyzování dospělého muže a pro jistotu jej chtěla současně udeřit do hlavy. Pohled na tělo v silné křeči jí však ujistil, že rána teleskopickým obuškem není třeba. Pro jistotu hned spoutala jeho ruce a pak vjela do garáže. Dostala neodolatelnou chuť na skleničku dobrého vína. Potřebovala se jen uklidnit.
Zprávy
„Policie České republiky žádá veřejnost o pomoc při pátrání po elitním detektivovi, který zmizel před dvěma týdny v Praze. Policista pracoval na vyšetřování citlivých případů korupce ve státní sféře. Je proto pravděpodobné, že byl odstraněn na zakázku některým z lidí, na jejichž vyšetřování se podílel. Policie stále pátrá po možných únoscích. Z korespondence zmizelého policisty bylo zjištěno, že se měl v pondělí 19. března v 18:00 sejít s neznámou ženou na parkovišti u stanice metra Ládví. Obrázek ženy vidíte na obrazovce. Podle záznamů mobilního operátora detektiv na místo schůzky skutečně dorazil, avšak signál mobilního telefonu zde náhle zmizel. Místo schůzky není pokryto městským kamerovým systémem, a proto policie prosí všechny svědky, kteří se v uvedený čas pohybovali v okolí místa o informace, které by mohly vést k nalezení policisty nebo ženy na druhém obrázku. Ze studia se s vámi loučí Lenka Toušlová a Radek Uzlíček a nyní předáváme slovo do Kavčích hor, kde nám Andrea řekne, jaké počasí nás čeká v příštích dnech…“
Čísi drobná ruka nahmatala ovladač malého DVD záznamníku a nalakovaným nehtem ukončila nahrávání. Skleničky vína lehce zazvonily, když o sebe ťukly k přípitku.
Kobka
Pepa byl přivázán ke dřevěnému kříži v místnosti bez oken, kde nebylo možné rozeznat, jestli je právě den nebo noc. Čas na kříži se nekonečně vlekl a jeho tělo bylo bolavé ze strnulé polohy. Čas od času se otevřely dveře a dovnitř přicházeli neznámí návštěvníci, kteří si jej se zájmen prohlíželi. Vždy byli v doprovodu Alice nebo druhé dívky, která jí pomáhala odvléci jej z auta do jeho kobky. Nad křížem byl upevněný hydro-vak, jaký používají sportovci, aby mohli při závodech pít. Hadička z něj visela tak, aby na ní dosáhl ústy a mohl se kdykoliv napít tekutiny připomínající iontový nápoj. V pravidelných intervalech dostával kašovitou potravu odporné chuti, kterou občas odmítal jíst, ale v těch případech mu dívky otevíraly ústa roubíkem ve tvaru kroužku, do kterého vkládaly kaši po lžičkách. Vždy před krmením mu byly do elektrod připevněných na těle přiváděny pravidelné impulzy, které způsobovaly, že se jeho svaly zatínaly a povolovaly. Bylo to spíše namáhavé než bolestivé a pokaždé to trvalo déle. Nikdo neodpovídal na jeho dotazy a pokud křičel, dostal gumový roubík.
Příchozími návštěvníky byly obvykle ženy, jen výjimečně je doprovázeli muži. Obvykle obdivovali jeho dobrou figuru, chválili vzhled a velikost přirození. Někdy si půjčili z malého stolku gumovou rukavici a prohmatávali důkladně jeho genitálie, nebo se pokoušeli vsunout do zadku co nejvíce prstů, přičemž si obvykle stěžovali na těsný svěrač. Častokrát přitom používali slova, která mu nedávala smysl – výcvik, cena a dražba.
Ani po dlouhých dnech v kopce Pepa neubyl na váze. Spíše naopak. Bylo jasné, že potrava, kterou dostává, musí obsahovat anabolika nebo alespoň velkou porci bílkovin. Její chuť ostatně připomínala preparáty, které jsou k dostání ve fit-centrech. Také pití v hydro-vaku připomínalo hypotonický sportovní nápoj, který se podává vytrvalcům při výkonu. A konečně pravidelné stahy hlavních svalových skupin vyvolané elektrickou stimulací nahrazovaly posilovací trénink a stimulovaly kardiovaskulární systém. Navzdory svým očekáváním se cítil v dobré kondici a tajně doufal, že mu síla pomůže útéct, naskytne-li se vhodná příležitost. Nepochyboval, že jeho kolegové jej usilovně hledají. Věděl, že se chytnou každé stopy, aby jej našli, a to mu dávalo sílu vydržet a občas také vzdorovat.
Nová pravidla
Dveřmi přicházelo do kobky světlo, v němž Pepa rozeznal siluety svých věznitelek. Alice měla na sobě jen bílou noční košilku a pantoflíčky, druhá dívka měla tmavé přiléhavé tričko a džíny zastrčené do černých kozaček. I bez podpatků by byla vyšší než Alice a tvářila se o mnoho přísněji. Její černé vlasy byly sepnuté do culíku a odhalovaly velké kroužky náušnic z bílého zlata.
Alice řekla: „Už jsi tu dost dlouho a musíme si promluvit o některých věcech. Neříkej mi už Alice, protože se tak nejmenuji. Od teď jsem pro Tebe slečna Kristýna a toto je slečna Kateřina. Jsme tvoje dočasné majitelky. Zůstaneš u nás tak dlouho, dokud nebudeš dokonale vycvičen a připraven k prodeji novému majiteli. Už nejsi člověk a nemáš žádná práva. Budeš uctívat své majitele jako bohy a bohyně. Vše, co jim patří, co se jich dotkne, co z nich vyjde, má vyšší hodnotu než ty a musíš to uctívat a chránit. Jediné, co nemá vyšší hodnotu než ty, jsou ostatní otroci. Ti mají stejnou hodnotu jako ty, nulovou. Nemusíš je uctívat, ale musíš s nimi žít v míru. Rozuměl’s?“
Pepa nijak nezareagoval. Nedokázal dostatečně rychle akceptovat informaci, kterou obdržel. Očekával různé důvody svého věznění, ale tento byl absurdní a šílený. Má být zotročen a prodán nějakému majiteli? Jakému?
Slečna Kateřina přitáhla stolek s gumovými rukavicemi před kříž a rozevřela na něm notebook. Vložila do něj DVD s nahrávkami televizních reportáží, které za uplynulý měsíc zpravodajské kanály odvysílaly o Pepově zmizení. Promítání trvalo čtyřicet minut, během kterých bylo nad slunce jasné, že policie nemá žádnou stopu. Podařilo se jim vypátrat mladou Němku, jejíž fotografii Kristýna poslala Pepovi, ale která jim nemohla přinést žádné informace. V poslední reportáži oznámila policejní mluvčí, že pátrací akce budou zastaveny. Devadesát procent obětí trestných činů nebo jejich pozůstatků se objeví do dvou týdnů od jejich zmizení. Zbytek se obvykle nenajde vůbec. Detektiv samozřejmě zůstane v databázi hledaných osob. Policisté na ulicích si budou pamatovat jeho podobu a budou ostražití, avšak nákladné pátrací akce budou zastaveny.
Pepa znal policejní postupy a průběhy pátracích akcí. Věděl, že jej kolegové nebudou hledat věčně, a přesto se cítil zrazen, že se tak brzy vzdali naděje na jeho nalezení. Nic kromě neuvěřitelné náhody mu teď nemůže pomoci. Pocítil skutečný strach z toho, co přijde.
Aukce
Limuzína zastavila před hotelem v centru Berlína. Řidič v uniformě hbitě obešel auto a otevřel zadní dveře, odkud vystoupila Kristýna s Kateřinou a urostlý muž. Všichni tři byli společensky oblečení, dívky v krásných módních kostýmcích a jejich společník v obleku ušitém na míru. Cestu do Berlína museli absolvovat autem, protože muž neměl žádné doklady, na které by bylo možné koupit letenku. Byl velmi plachý a držel se vždy o krok za dívkami. Poprvé za několik měsíců měl dovoleno chodit vzpřímeně a nikoliv po čtyřech, jak byl zvyklý.
Pohledná hosteska na recepci dívky poznala a pozdravila se s nimi polibkem na obě tváře. Odvedla trojici do malého salónku, který sloužil jako šatna, kde se elegantní muži měnili zpět v otroky. Civilní podoba jim byla dovolena pouze po dobu přepravy, aby nevzbudili nežádoucí pozornost. Když byl otrok zcela nahý a klečel na čtyřech, připnula mu hosteska kožený obojek s malou cedulkou a vyžádala si od dívek kartu otroka. Karta byla spíše malým sešitem, ve kterém byly anglicky zaznamenány údaje o otrokovi, jeho původu, délce a průběhu výcviku, předchozích majitelích a doporučeném způsobu používání.
Otrok pochopil, že teď bude odveden od svých majitelek a na pozdrav políbil špičky jejich bot. Slečna Kateřina se při vystupování z vozu lehce otřela lodičkami o práh limuzíny, který na černé kůži zanechal šedivou šmouhu. Otrok jí automaticky olízl a následoval hostesku, která jej na vodítku odvedla do jiné místnosti.
Když dívky vstoupily do aukční síně, většina hostů již seděla u stolů a číšníci přinášeli vybraná jídla a vína. Kristýna s Kateřinou se usadily na místa označená jejich jmenovkou a odsunuly pultík s tlačítky, která sloužila pro přihazování v průběhu dražby. Číšník zručně nalil vychlazené šampaňské do skleniček, uklonil se a odešel.
Intenzita osvětlení v aukční síni se snížila, aby vyniklo nasvícené pódium. Po celý večer na něj hostesky přiváděly otroky, kteří za nimi cupitali na vodítku jako pejsci. Na pódiu pak hostesky četly údaje z karet otroků a vybízely přítomné k přihazování.
„Otrok číslo pět. 24 let, 190 centimetrů. Původ Brno, Česká republika. Cvičen dva měsíce. Vyhoví ochotně mužům i ženám, dobře snáší bolest a všechny druhy ponižování. Vyvolávací cena 10.000 eur,“ přečetla hosteska a světýlka označující příhozy se začala rozsvěcet.
„17.350 poprvé. 17.350 podruhé. 17.350 potřetí. Prodáno za 17.350 eur,“ oznámila hosteska, otočila se na podpatku a taháním za vodítko pokynula otrokovi, aby jí následoval.
Návrat z Berlína
Šťouchnutí do žeber probralo Pepu z polospánku. Dívky se na něj šly podívat hned po návratu z úspěšné aukce. Po dva dny, kdy byly v Berlíně, nedostal Pepa žádné jídlo. Ke svému překvapení pocítil radost, když uviděl dívky před sebou. Bál se, že by mohl na kříži vyhladovět k smrti, kdyby se jim něco zlého přihodilo. Uvědomoval si, jak jeho život závisí na jejich péči a podivným způsobem jim byl vděčný.
„Dostaneš příležitost ukázat, jak nás uctíváš,“ řekla Kristýna a sundala prázdný hydrovak z kříže. Otevřela otvor, kterým se vak plní a přidržela si jej pod minisukní. Vak šustil, když se plnil žlutavou tekutinou. Kristýna jej pak podala Kateřině, která udělala totéž a pověsila jej zpět na kříž. „Máš přesně minutu na vypití a pak poděkuješ, jinak si to uděláš horší.“
Dívky stály mlčky a vypadaly odhodlaně. Pepovi se dělalo nevolno při pomyšlení, že by měl vypít téměř litr moči. Neměl v úmyslu jim vyhovět.
„Čas vypršel,“ řekla Kateřina chladně a vylovila z truhly dva dlouhé biče spletené z tenkých proužků kůže, na jejichž koncích byly uzlíky. Jeden bič nabídla Kristýně a druhým šlehla Pepu přes vnitřní stranu stehen. Dopad uzlíků na jemnou kůži mu způsobil nepříjemnou bolest, která nestihla odeznít před dopadem druhého biče. Dívky se střídaly v úderech rychle za sebou a Pepa kňučel a prosil, aby přestaly.
„Nepros a pij!“ napomenuly ho dívky, aniž by zmírnily tempo bičování. Trvalo několik vteřin, než hladina tekutiny ve vaku začala klesat.
„To je lepší,“ usmála se Kateřina a šlehala ho teď spíš symbolicky, aby mu bolest nebránila v polykání.
„Zvykni si na tu chuť. Je to chuť tvých majitelek. Budeš tento nápoj dostávat každý den, abys věděl, komu patříš.“
„Děkuji.“
Pejsek
Pokud touha otroka po svobodě není zcela zlomena, obvykle se při prvním sundání z kříže pokusí o útěk. Proto dívky používaly osvědčený postup. Těsně pod ramenem obvázaly paži otroka silným provazem. Potom odepnuly jeho ruku z kříže a kožený náramek na jejím zápěstí přivázaly k provazu. Paže otroka tak byla maximálně pokrčená a zcela nepoužitelná. Stejným způsobem se postaraly o druhou paži. Kotníky nohou pak připevnily ke stehnům tak těsně, že se paty otroka dotkly hýždí.
Byl to Kristýnin oblíbený způsob svazování. Pokud leží takto svázaný otrok na zádech, je zcela paralyzovaný a nemůže použít ruce ani nohy. Pokud se však otočí na břicho, může se pohybovat po loktech a kolenou stejným způsobem jako pes. Jako pes může také jíst a pít z misky. Kristýna s oblibou vodila takto svázané otroky na vodítku po celém bytě. Bylo to pro ně nesmírně náročné a bolestivé, ale pokud se nechtěli uškrtit obojkem, poslušně jí následovali kamkoliv.
Pozice psa byla pro Pepu velmi ponižující. Kristýna jej táhla z místnosti do místnosti a popoháněla ho krátkým jezdeckým bičíkem. Byt byl přepychově vybaven, vše vypadalo téměř nové. Prošli okolo šatny, kde na ramínkách vysely krásné šaty, kostýmky a róby. Dívky měli očividně slabost pro boty, neboť na podlaze jich bylo úhledně seřazeno asi dvacet párů.
„Čistota našich bot bude jeden z tvých úkolů. Je na tobě, abys poznal, které potřebují vyčistit, a budeš to dělat pouze jazykem. Nic jiného nesmíš použít. Impregnaci si děláme sami. Pokud nebudeme spokojené, potrestáme tě bez milosti.“
V rohu kuchyně ležela miska s kaší, na kterou si Pepa již zvykl. Byly v ní však přidané psí granule.
„Na ty granule si musíš zvyknout. Hodně majitelů chce, aby se jimi jejich otroci živili. Budeš jich dostávat každý den trochu více.“
Vedle misky s jídlem byla nádoba s tekutinou, jejíž pach Pepovi připomněl včerejší příjezd dívek z Berlína. Otřásl se hnusem, avšak neodvážil se říct ani slovo. Dobře věděl, že bude muset udělat vše, co mu jeho majitelky poručí.
V obýváku byl velký cihlový krb, ve kterém praskala polínka. Kateřina seděla v houpacím křesle proti ohni s laptopem v klíně. Pepa okamžitě poznal své věci úhledně složené v rohu místnosti. Byl tam flaušový kabát, kalhoty, černá košile i kožené polobotky. Kristýna mu poručila, aby zůstal klečet u krbu, a sama přinesla jeho věci. Podržela je Pepovi před obličejem a pak je všechny přiložila do krbu.
„Nebudeš potřebovat šaty, peníze, ani doklady. Už nejsi člověk.“ dodala, jako by to bylo něco samozřejmého.
Flaušový kabát se kroutil žárem, než jej zachvátily plameny. Kristýna na něj postupně přihazovala Pepův občanský a řidičský průkaz, kreditní karty, policejní průkaz i mobilní telefon. Mohla ty věci spálit už dávno, ale potřebovala, aby na vlastní oči viděl, jak důkazy jeho příslušnosti k lidské rase mizí v plamenech. Byl to rituál, na jehož konci měl pochopit, že už nerozhoduje o svém osudu.
„Katka ti vysvětlí tvé další povinnosti. Já musím do školy na přednášku fyziologie. Až se vrátím, přivítáš mě, jako otrok svou paní.“
Cukr a bič
Vše, co musel Pepa v domě vykonávat, byly relativně jednoduché a ponižující úkoly. Cílem dívek bylo naprosté zničení jeho ega, neboť pouze ten, kdo nemá vlastní hrdnost, udělá vše, co je mu přikázáno.
Hlavní náplní jeho činnosti bylo udržování čistoty v domě. Pokud na podlaze leželo něco, co tam být nemělo, musel to v zubech odnést na patřičné místo. Obvykle to byly pantoflíčky dívek, papírky nebo obaly jídel. Dívky byly na tento luxus zvyklé a tak vše odhazovaly přímo na zem. Byla-li na parketách nebo kobercích nečistota, musel jí Pepa neprodleně odstranit hadříkem, který ležel v kuchyni vedle jeho misky s jídlem.
Když se některá z dívek vrátila z venku, musel jí přivítat v předsíni a vrtět při tom zadečkem jako pejsek. Pak olízal její boty a odnesl je do šatny. Dívky se doma přezouvaly a tak nebylo nutné, aby olizoval i podrážky jejich bot. To dělal pouze v případě návštěv, kterým bylo po americkém způsobu dovoleno ponechat si obuv i v domě.
Kristýna s Katkou měly několik kamarádů a kamarádek, kteří je v domě pravidelně navštěvovali. Pepu vždy překvapilo, že jeho přítomnost i služby považují za samozřejmost a nikdy mu neprojevili nejmenší vděčnost.
Místo na spaní měl Pepa v ložnici vedle postele dívek. Jeho přítomnost jim nepřekážela v tom, aby se spolu laskaly a milovaly, ale jen zřídka jej zapojovaly do svých erotických her. Večer před spaním mu jedna z nich zavedla do zadku nafukovaní kolík, který mačkáním balóknu nafoukla tak, až to působilo mírnou bolest. Ráno po vyndání kolíku byl Pepův svěrač natolik roztažený, že bylo možné do něj vsunout celou ruku nebo chodidlo.
Častokrát se také stávalo, že některá z dívek potřebovala v noci na záchod, ale nechtělo se jí vstávat z postele. V takových případech bylo Pepovou povinností přitisknout na ní ústa tak těstně, že mohla vykonat potřebu, aniž by jediná kapička potřísnila čisté prostěradlo. Tento úkol patřil mezi nejobtížnější a tresty za jeho nesplnění mezi nejkrutější. Kristýna tvrdila, že naučí-li se pít čistě ze ženy, nebude mu to u mužů činit vůbec žádný problém.
Kateřina ráda sedala v houpacím křesle u krbu. Když měl Pepa splněné všechny povinnosti, ležel před křeslem tak, aby si mohla položit nohy na jeho hruď. Pokud kouřila, sloužila jí jeho otevřená ústa jako popelník.
Za prohřešky proti otrockým povinnostem byl Pepa pravidelně trestán. Intenzita trestů závisela jak na závažnosti prohřešku tak na momentální náladě dívek. Pomalost a neochota plnit příkazy byly trestány pouze bičováním a kopáním do rozkroku. Daleko přísněji však bylo trestáno zanedbávání úklidu podlahy nebo udržování čistoty bot, na které si dívky nepochopitelně zakládaly. V těchto případech následovalo drcení prstů podpatky, které vedlo k pohmožděninám nehtů a jejich odpadnutí. Bolest, která toto provázela, byla tak velká, že žádný otrok nezanedbal čištění bot vícekrát než jednou.
Během administrace bolestivějších trestů dostával Pepa roubík, pod který dívky vkládaly své spodní prádlo. Podle Kateřiny se tím upevňovala oddanost otroka, protože neustále cítil chuť i vůni svých majitelek ve svých ústech. Účinnost roubíku se navíc vložením textílie příjemně zvyšovala.
Proměna
Pepa si všiml, že se k němu dívky chovají vždy mile, pokud poslušně plní jejich příkazy. Občas jej pohladily nebo mu nabídly trochu ze svého jídla. Pokud jej trestaly, bylo to vždy z nějakého důvodu. Pepa v tom objevil cosi velmi spravedlivého a přijímal to.
Dívky byly jeho jedinými společnicemi a zvykl si na jejich přítomnost, stejně jako na jejich projevy radosti i znepokojení. Jejich spokojenost pro něj byla odměnou za plnění úkolů a Pepa se začínal snažit, aby tato spokojenost byla co nejtrvalejší.
Samozřejmě se občas stávalo, že nebyl dost rychlý při úklidu nebo nedokázal spořádat všechny granule. V takových případech vnímal trest jako nutné zlo a přísahal si, že se polepší.
Myšlenky na útěk se dostavovaly stále méně, až byly úplně vystřídány přemýšlením nad tím, jak dívkám udělat radost. Skutečnost, že přijde den, kdy bude prodán neznámému majiteli či majitelce v něm vyvolávala nesnesitelnou úzkost. Věděl, že dívky mají právo s ním naložit, jak samy uznají za vhodné, a namlouval si, že si jej oblíbí a nechají u sebe navždy.
Potíže
Telvizní moderátorka v bílé halence odříkávala večerní zprávy s dokonalou artikulací. Její slova vnímal Pepa jen matně. Dění za zdmi domu pro něj bylo stejně vzdálené jako studium exoplanet pro prodavačku v samoobsluze. Navíc měl teď mnohem důležitější úkol.
Ležel se zavázanýma očima před gaučem, ze kterého dívky sledovaly televizi. Na několik vteřin některá z nich natáhla nohu nad jeho obličej a on musel podle vůně poznat, která z nich to je. Po několika týdnech to pro něj nebyl větší problém a pletl se jen málokdy.
Moderátorka se před další zprávou odmlčela.
„Německé policii se při rozsáhlé operaci v centru Berlína podřilo rozbít mezinárodní gang obchodníků s lidmi. Gang unášel lidi, které prodával do otroctví v různých zemích Evropské unie. Při akci bylo zajištěno množství pornografických materiálů, mučících nástrojů a několik pohřešovaných osob, které vykazují známky posttraumatického stresu.“
Následovalo nepříjemné ticho.
„Musíme se hned všeho zbavit.“ řekla Kateřina rozrušeným hlasem a bylo slyšet, jak dýchá.
„Všeho?“
„Ano, všeho, miláčku.“
Loučení
Motor nákladního automobilu před domem zlověstně vrněl. Svalnatí chlapi do něj nakládali těžký dubový kříž a další rekvizity, které by mohly vzbudit podezření, že dům obývá někdo se zálibou v SM.
Pepa, který teď odpočíval u Kristýniných nohou, byl posledním důkazem zapletení dívek do této hry, která jim v uplynulých letech vynesla pohádkové bohatství. Obě si splnily všechny své dívčí sny. Koupily si krásný dům a vytoužená auta, hodně cestovaly. Mělo to všechno teď skončit?
V zámku zarachotily klíče a Pepa se zvedl, aby přivítal Kateřinu v předsíni. První co uviděl byly její zablácené holínky, které vypadaly, jako by chodila celý den v brambořišti. Bez přemýšlení začal olizovat jejich špičky, ale Kateřina ho odstrčila.
„Nech to, teď není čas. Pojď se mnou!“
Nacpala Pepovi do úst roubík a táhla ho na vodítku na zahradu. Bylo to po několika měsících porvé, co opustil dům a nadýchl se čerstvého vzduchu. Vedla ho do rohu zahrady, kde byl mezi tůjemi zapýchnutý rýč a pod ním připravená díra. Kateřina do Pepy prudce zatlačila koleny, až se do ní převrátil.
Rychlými pohyby teď zasypávala jeho tělo zeminou, jejíž váha bryz ukončila jeho boj s provazy. Pepův zoufalý obličej byl jedinou partií, kterou Kateřina nepohřbila, ačkoliv se nacházel dobře deset centimentů pod úrovní terénu.
„Počkej tu,“ přikázala mu poněkud zbytečně a zmizela i s rýčem.
Pepa se cítil odmítnutě. Na životě mu už záleželo méně než na štěstí dívek, přesto cítil bolest, že se jej zbavují.
Dívky se vrátily společně. Bez zbytečných slov začala Kristýna rozhrnovat malou hromádku hlíny přes Pepův obličej. Dělala to mlčky a pečlivě, pravou nohou. Zdálo se správné, že příběh ukončí ta, která jej začala. Když bylo místo nad jeho obličejem uhlazené do roviny, stoupla si na něj. Cítil váhu jejího těla i přes vrstvu hlíny a přál si, aby neodešla dřív, než jeho srdce přestane bít.