To vám takhle jednoho odpoledne ležím v trávě u jezera a celý se třesu zimou. Sluníčko se mi opírá do zad, ale voda je tak studená, že trvá několik minut, než se po plavání přestanu klepat. Najednou uvidím tři mladé slečny, jak pomalu kráčí po pěšince k dřevěnému stánku s občerstvením. Ani nepomyslím na to, že bych se s nimi dal do řeči. Jsou to příliš „luxusní slečinky“ a je jich víc, takže bych u nich neměl šanci. Alespoň se potěším pohledem na ně. Cestička ke stánku prochází kolem mého ručníku a budu mít příležitost pokochat se křivkami jejich těl, až tudy projdou.
Dívky prošly kolem a moje oči ještě kradou poslední obrázky vzdalujících se nožek a zadečků. A najednou zahlédnu uprostřed pěšinky velikého šneka. Ani se nehýbe a jen tak sedí a vychutnává si slunce stejně jako já. Oči má vytažené vysoko na stopkách a tváří se neohroženě. Od malička jsem zvyklý dávat zvířátkům jména a tak mu budu říkat třeba Armando.
Dívky se už vracejí od stánku s kelímky plnými piva a Armando je pořád uprostřed cesty. Přemýšlím, k jaké katastrofě by mohlo dojít, pokud si jej nevšimnou, ale stydím se je upozornit.
„Fuj, šnek, a jaký!“ řekne první slečna zhnuseně a zastaví se, až jí pivo vyšplouchne přesně na Armanda, který jen na chvíli zatáhne oči. Musí mu to připadat jako tropický liják. Jenže odvážný Armando nečeká a oči hned zase vytáhne, aby se rozhlédl. Najednou se nad ním objeví zlověstný stín.
Jedna z těch slečinek s plochým bříškem a s ňadry jako kopečky zmrzliny ho nečekaně přimáčkne podrážkou své růžové boty k cestičce. Ne tak silně, aby mu ublížila, ale dost na to, aby se cítil v nebezpečí a stáhl se do domečku.
Koukám na Armanda a na krásnou dívčí nožku, která spočívá na jeho ulitě. Slečna je krásně opálená, a její noha se leskne opalovacím krémem. Její plavky zahalují tak málo, že by je skoro nepotřebovala, a na její pihaté tváři září úsměv.
Odhaduji, že všechna ta krása váží tak padesát kilo a Armando určitě už odříkává otčenášek. Podcenil totiž jeden z přírodních zákonů, který už v roce 1859 popsal Sir Charles Darwin, a totiž že silnější přežije druh a slabší zemře. Přirozený výběr.
„Zabij ho!“ říká ta, která Armanda spatřila první.
„Ne, dej ho do trávy.“ nabádá jí druhá kamarádka.
Kamarádky se neshodnou. a jejich pohled najednou sklouzne na mě, jako bych je měl rozsoudit. Mám rozhodnout o osudu živé bytosti? Těžké rozhodnutí. Člověk neumí být spravedlivý. Chci vidět, jak ta kráska rozšlápne ošklivého šneka. Potřebuji to vidět, abych si to zapamatoval a mohl si pak představovat sebe na jeho místě. A také mě fascinuje myšlenka, že by tak krásná dívka mohla být tak krutá.
„Klidně to udělej.“ Snažím se znít nezúčastněně, ale uvnitř se celý chvěju. Armando si za to vlastně může sám. Nerespektoval zákony přírody a neschoval se do trávy. Teď mu gravitační zákon předvede, jak velkou silou působí na podložku tahle dívka, které říkají Miranda.
Miranda pomalu zvyšuje tlak na Armandovo ulitu. Vidím, jak se zatínají její prstíky a Armandova ulita začíná jemně křupat. Je v ní schovaný, ale to ho nezachrání. Ulita je dost tvrdá a podrážka Mirandiny boty se ohýbá kolem ní, dokud Miranda nestojí na Armandovi skoro celou vahou. Pak se ozve prasknutí a Miranda jako by se propadla o pár centimetrů. Stojí stále uprostřed pěšinky, ale z Armanda pod její podrážkou není nic vidět. . Miranda začne tancovat na hudbu, která sem doléhá ze stánku, a šoupe přitom nohou ze strany na stranu, dokud neodkryje to, co zbylo z Armanda. Je to vlastně jen mokrý flek na cestě. Jeho tělíčko se ještě snaží vrátit do původního tvaru, ale zbytky ulity jsou roztroušené všude kolem.
Uvědomím si, že jsem se na zasnil a otevřu oči. Miranda zvedne nohu a Armando tam sedí živý a zdravý. Miranda se skloní, až znovu ucmrdne trochu piva a tiše řekne: „To bych ti, šneku, nikdy neudělala.“ Opatrně ho přendá do trávy, podívá se na mě a řekne: „Ale tebe bych rozšlápla hned, ty úchyle, kdybys byl tak malý.“ Špulí při tom rty, až je to sexy, i když mi ve skutečnosti nadává. Stydím se za své myšlenky.