Trupík

Klinika plastické chirurgie, 13. duben, 14:25

Recepční zaklepala na dveře kanceláře a teprve po chvíli se odvážila je otevřít. Paní ředitelka právě telefonovala, ale vycítila, že nenadálé vyrušení má vážný důvod. Zakryla sluchátko a zeptala se, co se děje.

„Nevím, paní ředitelko. Přijela majitelka kliniky a vypadá rozrušeně. Chce s vámi mluvit,“ odpovědělo děvče.

„Majitelka?“ divila se ředitelka a položila telefon. „Tak jí pusťte dovnitř.“ Marně vzpomínala, kdy se u ní Klárka naposledy zastavila osobně. Od doby, co se přestěhovala za manželem do Švýcarska, jezdila do Prahy jen málo. Poslední dobou navíc trávila většinu času v Karibiku, kde si koupila malý ostrov, jehož snímky teď zdobily stěnu recepce.

Klárka vystudovala lékařskou fakultu a po získání atestací se vrhla na plastickou chirurgii. Úspěch na sebe nenechal čekat a její služby brzy vyhledávaly známé osobnosti. Pečlivě schraňovala vydělané peníze, aby si splnila svůj životní sen o založení vlastní kliniky plastické chirurgie.

Dokud byla klinika malá, zvládala operovat i řídit kliniku. Ale jak počet pacientů a zaměstnanců rostl, rozhodla se předat řízení kliniky Veronice a soustředit se na chirurgii, která pro ní byla víc než prací. Veroniku znala už ze školy a věděla, že má organizační talent. Jen těžko by pro řízení kliniky hledala lepšího manažera.

Nyní se znovu setkaly a srdečně se objaly.

„Chtěla bych mluvit důverně,“ začala Klárka.

„Tady můžeme. Včera technici zkontorlovali kancelář proti odposlechu,“ uklidnila jí Veronika.

„Říká ti něco jméno Krýcha?“

„Krýcha?“ zopakovala Veronika. „Není to ten pisálek, co napsal, že nemáme stavební povolení na dostavbu lůžkové části? A také psal o těch problémech s daněmi. To bylo nepříjemné.“

Klárka přikývla. „Ano, to je on. S těmi daněmi to bylo opravdu nepříjemné, ale teď je to mnohem horší. Nejspíš se nějak dozvěděl o těch orgánech, které jsme prodaly, a chce o tom napsat. Prý už obvolává bývalé zaměstnance kliniky a žádá je o rozhovor. Smrdí to průšvihem.“

Veronika byla překvapená. „Odkud to mohl vzít? Víme o tom jen my dvě a doktor Popov, který to domluvil s ruskou stranou. Všechny orgány jsme odeslaly do Moskvy a těla jsem nechala spálit v peci na biologický odpad. Neexistuje o tom jediný důkaz.“

„Možná se to dozvěděl od těch Rusů? Nevím, ale ten článek nesmí napsat. To by zničilo kliniku i naše kariéry, rozumíš?“ řekla Klárka.

„Nenapíše ho. Ještě dnes za ním pošlu někoho, kdo to vyřeší.“ Přemýšlela nahlas Veronika. „Řeknu mu, že mám materiály pro jeho článek a chci se sejít.“

„Snad tam nechceš jít.“ zarazila se Klárka.

„Já ne, ale pošlu tam Sergeje. U nich v Rusku se s novináři nemazlí.“

„Tam se nemazlí s nikým,“ podotkla Klárka cynicky. „Ale my se s panem Krýchou pomazlit můžeme, pokud ho sem Sergej přivede. Moc novinářů si plastickou operaci nemůže dovolit, ale v jeho případě bych mu klidně udělala jednu zdarma.“

Veronika se podívala do kalendáře. „Ráno bude volný operační sál. Chceš ho rezervovat?“

„Ano. Budeš mi prosím asistovat? Asi to bude náročnější operace,“ zatvářila se Klárka šibalsky.

Operační sál, 14. duben, 7:00

Klárka s Veronikou připravily sál na operaci a čekaly, než svalnatý zřízenec zaparkuje lehátko překryté plachtou.

„Máš to u mě, Seržo. Zastav se večer.“ poděkovala mu Veronika a významně na něj mrkla, což Klárce neuniklo.

„Ty s tou gorilou spíš?“ zeptala se.

„Do divadla bych s ním nešla, ale do postele se hodí. Má sílu a výdž. Prostě kus chlapa. Mám ráda pořádný stisk,“ usmála se Veronika a odkryla plachtu. Ležel pod ní nahý muž, jehož ruce a nohy byly přivázané k lehátku.

Klárka nečekala a vpíchla mu do paže anestezii. Zatímco usínal, vyndala mu roubík a zajistila dýchací cesty. Paže a nohy nechala přivázané k lůžku a fixou na ně kreslila čáry, kudy povedou řezy.

„Ty mu chceš uříznout obě nohy?“ zeptala se Veronika.

„Už je nebude potřebovat. Bude se před námi plazit po zemi jako červ.“

„Takže mu uřízneš i ruce?“ vyzvídala Veronika.

„Částečně. Nechám mu krátké pahýly, aby se mohl maličko pohybovat.“

Veronika ukázala na jeho přirození a řekla: „Hádám, že to taky nebude potřebovat.“

„Nebude, ale líbí se mi představa, že mu na něj budu šlapat, až se mi bude plazit u nohou.“ usmála se Klárka.

„To zní lákavě. Ještě něco mu chceš provést?“

„Jo. Vyndáme mu hlasivky, aby to nevykecal. A místo uší mu dáme držadla,“ řekla Klárka a ukázala na kovové součástky připomínající uši kuchyňského hrnce.

Lůžková část plastické chirurgie, 14. duben 12:00

Bylo poledne, když se začal probouzet. Snažil se zaostřit na strop pokoje, ale všechno bylo jako v mlze. Všiml si stojánku s kapačkou, od které vedla hadička pod jeho přikrývku.

Analgetika způsobila, že necítil bolest, ale vnímal podivný pocit v nohách a pažích. Zkusil s nimi zahýbat, ale vůbec nic se nestalo. Že by to byl nějaký sen? Nemohl si vzpomenout na nic kromě rány do hlavy, když spěchal na domluvenou schůzku. Matně si pamatoval, že ho někdo svázal a přikryl plachtou. Možná ho někdo unesl? Začal panikařit a škubat se sebou, až mu přikrývka sklouzla z ramen a uviděl pahýly, které zbyly z jeho paží. Paniku vystřídal šok.

Škubání přivolalo zdravotní sestru, která přispěchala k jeho lůžku.

„Uklidněte se, pane Novák,“ řekla soucitně. „To je dobře, že jste vzhůru. Mluvila jsem s lékařkou a říkala, že operace dopadla dobře na to, v jakém jste byl stavu po té hrozné nehodě. Máte štěstí. Takový karambol přežije opravdu málokdo.“

Chtěl křičet, že není Novák a neměl žádnou nehodu, ale z jeho hrdla vyšlo jen chrčení.

„Nenamáhejte se! Nejspíš nemůžete mluvit kvůli tomu zranění na krku. Však mi to řeknete, až se zotavíte. Určitě tu nějaký čas zůstanete. Kdyby jste něco potřeboval, tady je tlačítko,“  zarazila se sestřička. „Ale jak ho vlastně zmáčknete? Zeptám se doktorky. Zatím odpočívejte.“

Vizita, 15. duben, 8:10

Klárka s Veronikou vešly do pokoje a zamkly za sebou dveře. Když viděly výsledek své práce, začaly se smát. Nebohý novinář nedokázal pochopit, kdo jsou ty dvě ženy a proč se mu smějí. Netušil, že mu z hlavy trčí dvě madla z lesklé oceli, která jsou připevněná k lebce titanovými šrouby.

„Budou ty madla držet?“ zeptala se Veronika.

„Zatím bych za ně nebrala, ale ty šrouby zarostou do kosti během šesti týdnů.“ ujistila jí Klárka a odkryla jeho přikrývku, aby mu zkontrolovala pahýly. Byla spokojená. Pahýly nekrvácely a kůže v okolí rány byla klidná. Na místě, kde dříve byly jeho nohy připojené k tělu, byla jen propadlina. Při operaci bylo nejjednodušší vyjmout stehení kost z kyčelního kloubu a odstranit okolní chrupavku. Chybějící nohy opticky zvětšovaly jeho penis, z kterého trčela cévka.

„Jak mu budeme říkat? Přece tomu kriplovi nebudeme říkat pane Nováku.“ ptala se Veronika.

„Co třeba Trupík, když má teď jen trup?“ navrhla Klárka a podívala se mu do očí.

„Hele, ty Trupíku, tohle sis přivodil čmucháním kolem naší kliniky. Tvrdě jsem pracovala, abych tohle místo vybudovala a nedovolím, aby ho někdo zničil. A mimochodem, tu operaci ti pojišťovna nehradí, takže mi dlužíš patnáct tisíc euro. Ale buď v klidu. Budeš mi to splácet do konce svýho podělanýho života různými službami.

Než odešly, přidala Veronika varování: „Sestřičky o tom nic neví, a jestli nechceš skončit ještě hůř, tak dohlédni, aby to tak zůstalo.“

Vyndání stehů, 23. duben, 18:55

Do pokoje vešla sestřička s večeří. Posadila se na kraj postele a lžící mu podávala bramborovou kaši do úst.

„Pane Novák, s váma je teda dřina, to vám řeknu. Člověk vás musí krmit, utírat zadek, omývat, převazovat, holit a polohovat jako mimino. Ještě, že vám nemusím stříhat nehty.“ usmála se. „Já vím, že za to nemůžete, ale když už vám tu musíme sloužit, tak by jste mohl na oplátku sloužit také vy nám. Říkaly jsme si s holkama, že jazyk a penis máte v pořádku a to je všechno, co potřebujete, aby jste nám udělal radost. Navíc, vy to na nás asi neřeknete. Stejně by tomu nikdo nevěřil. Za chvíli mi končí směna a přijde sem kolegyně, tak my se u vás zastavíme při předávání pacientů, jo? Tak domluveno!“

Sestřička nečekala, utřela mu pusu a odešla pryč. Za chvíli se vrátila v doprovodu další sestry.

„To bude příjemné zahájení směny!“ chichotala se příchozí sestra.

„A pro mě zakončení!“ culila se ta, která ho krmila.

Společně mu vytáhly cévku a desinfekcí otřely obličej a přirození.

„Věřím, že s tím nemáte problém, pane Nováku, ale raději jsem přinesla něco, co vám s tím pomůže. Vlastně to víc pomůže nám než vám,“ žertovala sestra a vyprázdnila mu obsah velké injekce do přirození, které začalo nepřirozeně tvrdnout.

Sestřičky nedělaly podobnou věc poprvé, a tak se nemusely příliš domlouvat. Jedna se posadila na jeho obličej a druhá osedlala jeho stojící penis. Seděly čelem k sobě a vzájemně se dotýkaly.

„Pane Novák, vyplázněte ten jazyk pořádně!“ Napomínala ho sestra sedící na jeho obličeji. „Chci ho cítit! Taky by se vám nelíbilo, kdybych vás krmila jen polovičatě.“ pobízela ho. Po chvíli si sestřičky prohodily místa, a když se nabažily, tak odešly.

Ráno mu sestra přinesla snídani. „Včera jste nebyl špatnej. Napoporvé to šlo, ale než vás propustí, tak to vylepšíme. Ale pozor. Jestli o tom řeknete paní doktorce nebo ředitelce, tak vám tu uděláme peklo na zemi. Takový mrzák jako vy může být rád, když o něj zavadí mladá holka, tak nač byste si stězoval, že? Já vám teď vytáhnu stehy a pak vás naučím, jak se to správně dělá pusou.“

Sesterna, 27. květen, 14:30

„Víš, že zítra mají propouštět Nováka?“ ptala se jedna sestra druhé.

„No, to je škoda, zrovna když se zlepšil v tom lízání. Včera jsem měla noční s Markétou a vystřídaly jsme se na něm asi desetkrát. Já si snad zjistím, kde bydlí a nechám se tam zaměstnat jako ošetřovatelka.“

„Tam bych chtěla chodit s tebou.“ chichotala se první sestřička. „Víš, že ho za celou dobu nikdo nenavštívil? Teda kromě naší ředitelky.“

„Celkem by mě zajímalo, co s ním má.“

„Nejspíš to samé, co většina sester. Doktorka říkala, že ta držadla, co má místo uší, jsou jen dočasná výztuha, ale já myslím, že jsou to madla, aby ho při tom měly za co držet.“

Klinika, 28. květen, 15:30

Před vchodem kliniky zastavil černý mercedes. Řidič obešel auto a otevřel Klárce dveře. Z kufru vyndal cestovní zavazadlo a následoval jí do budovy. Veronika už je očekávala před recepcí a všichni společně pak vstoupili do pokoje.

„Čau Trupíku,“ pozdravila ho Veronika a sklonila se nad ním. „Tvoje léčba skončila. Můžeš si zabalit věci a vyrazit za novými zážitky.“ Tady jsme ti přinesli kufr na cestu.

Řidič otevřel prázdný kufr a položil ho vedle lůžka. Pak uchopil Trupíka pod pahýly a položil ho na dno do kufru. Překvapilo ho, jak lehký je člověk bez končetin, který navíc ztratil velkou část svalové hmoty.

„Je dobře, že máš cévku. Aspoň si tam nenachčiješ,“ řekla Klárka a položila mu na břicho pytlík s močí, který visel pod postelí. „Čeká tě deset hodin v letadle, tak se na to připrav.“

Zavřela víko kufru a nechala řidiče, aby ho odnesl do auta. Rozloučila se s Veronikou a pozvala jí na  ostrov. „Přijeď, jakmile to půjde. Ukážu ti ostrov a uděláme si pořádnou párty!“

Terminál číslo 3 pražského letiště slouží pro odbavení soukromých letů. Policista u brány je pozdravil a vpustil mercedes na letištní plochu, kde už čekal malý tryskáč. Klárka vyšla po přistavených schůdcích do kabiny a usadila se v kožené sedačce. Řidič za ní vytáhl těžký kufr a položil jí ho k nohám.

„Vaše zavazadlo, Madam.“ oznámil tiše. „Prozradíte mi prosím, co ten chlap provedl? Je mi ho docela líto.“

„Moc se zajímal a moc mluvil. A ty se taky dost zajímáš, tak si dávej pozor, abys nedopadl stejně,“ odpověděla chladně a ukázala přitom na kufr u svých nohou.

„Ano, madam. Promiňte a šťastný let,“ řekl řidič a zmizel. Klárka si sundala lodičky a položila si nohy na kufr. Jemně si masírovala chodidla o jeho hranu, zatímco letuška nalévala šampaňské.

Karibik, 28. květen, 19:15

Klárčin ostrov nemá přistávací dráhu, a proto požádala manžela, aby jí vyzvedl na sousedním ostrově. Když vyšla z klimatizované kabiny, ucítila teplý vítr vanoucí od oceánu, do kterého zapadalo oslňující slunce.

Ačkoliv let trval deset hodin, kvůli posunu času byl stále stejný den, ve kterém opustila Prahu. Zaměstnanec letiště přistavil k letadlu schůdky a pomohl Klárce s kufrem. Vedle taxíku už čekal její manžel Roman. Padla mu do náruče a dlouze se políbili.

„Je v tom kufru, co si myslím?“ zeptal se.

„Ano, ale probereme to doma, jsem unavená,“ řekla, když nasedala do taxíku. Řidič naložil zavazadlo a odvezl je do přístavu, kde kotvil motorový člun. Odsud pokračovali po vodě až do luxusní vily, která byla jedinou stavbou na jejich ostrově.

Roman přivázal člun a táhl kufr po dřevěném mole až do prosklené předsíně. „Není těžký, ale pronese se,“ oddychl si. „Můžu se na něj podívat?“

Během šesti týdnů, kdy se Trupík zotavoval na klinice, vyprávěla Klárka Romanovi celý příběh. Věděla, že jí miluje a pochopí, proč to udělala. Neměla před ním žádná tajemství, a proto se s ním cítila dobře. Mohli spolu hovořit o čemkoliv. Dokonce jí pomohl s nákupem kvalitního biče a předělal jednu z jejich koupelen na vězeňskou celu, do které teď společně vešli.

Klárka otevřela kufr a vyklopila Trupíka na zem. Pytlík s močí pleskl o podlahu hned vedle něj. Teprve teď ho Klárka zbavila cévky, která ho mučila šest týdnů. Celá místnost byla obložená kachlíky, takže Klárka mohla vzít hadici ze stěny a omýt ho proudem vody, která hned odtékala kanálkem uprostřed místnosti.

Roman nevěřícně zíral na zmítající se nahé torzo, jak se pomocí pahýlů snaží uniknout silnému proudu nepříjemně studené vody. Klárka uhodla jeho myšlenky a řekla: „Nemusíš ho litovat. Chtěl mi vzít všechno, na čem jsem pracovala. Kdybych to neudělala, možná bych skončila v cele já a naše plány by se nikdy nesplnily. Chci, aby trpěl za to, co málem zničil.“

„To je v pořádku, lásko,“ objal jí Roman. „Jsem rád, že já nejsem tvým nepřítelem. Přiznávám se, že mě tvá pomsta docela vzrušuje. Chtěl bych se dívat, až ho budeš bičovat, a pak se s tebou milovat, aby viděl, co mám a co on nikdy nedostane.“

„Ty zvrhlíku!“ řekla s úsměvem a kousla ho do něžně do rtu. „Ráda ti to splním. Ale teď jsem unavená. Uděláme to zítra, jo?“

Vila, 29. květen, večer

Další den Klárka spadla až do oběda a odpoledne šla k oceánu. Ležela v houpací síti a přemýšlela, jak by mohla Trupíka před Romanem ponížit. Zvažovala, co si vezme na sebe, aby se Romanovil líbila. Představovala si každý detail nadcházejícího večera a začínala cítit vzrušení.

Po návratu z pláže začala hned s přípravami. Umyla Trupíka mýdlem a na vodítku ho odtáhla do ložnice, kde ho přivázala k noze postele. Na postel položila nový bič upletený z několika pramenů kůže, na jejichž koncích byly uzlíky. Několik týdnů se těšila, až si ho konečně vyzkouší a konečně ta chvíle přišla. Přinesla z obýváku Romanovo oblíbené křeslo a umístila ho daleko od postele, aby mu neublížila, až kolem sebe bude máchat dlouhým bičem.

Do mísy s ledem dala chladit víno a odešla se převléci. Vrátila se v černo-červeném krajkovém spodním prádle a síťovaných punčochách. Na nohou měla lodičky s tenoučkými podpatky. Zapálila vonnou svíčku, pustila hudbu a zavolala na Romana.

Objevil se ve dveřích ložnice v bílém županu a její krása ho očividně zaskočila. Klárka ho posadila do křesla a naplnila mu skleničku vínem.

„Už jsi někdy viděl skutečnou Amazonku?“ zeptala se, když brala z postele bič a v rytmu hudby se vlnila do středu místnosti. Roztočila bič nad hlavou a práskla s ním do vzduchu. Hlasitý zvuk prásknutí napovídal, že tento bič není erotická hračka, ale skutečný mučící nástroj. „Tak se dívej!“ vyzvala jej Klárka a její další rány už dopadaly na tělo nebožáka uvázaného u postele. Smála se pokaždé, když mu mířená rána rozsekla kůži a bolestí chroptěl jako prase. Všimla si, jak Romanovi sklouzla ruka do klína a přivírá oči rozkoší. Ve stejný okamžik byla pro jednoho muže zdrojem rozkoše a pro druhého zdrojem agónie. Teď je kontrolovala oba. Když jí bičování unavilo, došla elegantní chůzí k Trupíkovi a nechala své kalhotky sklouznout na zem.

„Jestli už nechceš bičovat, tak otevři pusu,“ řekla a nacpala mu je do úst. Ještě mu omotala hlavu páskou, aby je nemohl vyplivnout. Oběma nohama se mu postavila na hrudník, otočila se zády k Romanovi a vyšpulila na něj zadek.

„Lásko, chceš potěšit Amazonku?“ volala na něj a vrtěla přitom zadkem.

Roman došel až k ní. Byl výrazně vyšší než ona, ale protože stála na Trupíkovi, byl její zadek v ideální výšce, aby do ní mohl zezadu vklouznout.

Křičela vzrušením a pohybovala se v rytmu hudby. V žáru milostného tance zarývala jehlové podpatky Trupíkovi hluboko do těla.

„Takový stupínek nám vždycky chyběl,“ šeptal jí Roman do ucha a důraznými pohyby jí způsoboval příjemnou  rozkoš. Předklonila se hlouběji, aby ho lépe cítila a její pohled sklouzl na krvácející torzo pod nimi. Jeho utrpení zesilovalo její rozkoš. Přála si, aby tato chvíle trvala co nejdéle.

Nakonec se oba svalili na postel a vyčerpaní něžnostmi usnuli v láskyplnném objetí. Za dvě hodiny probudil Romana podivný zvuk. Trupík se dusil, protože kalhotky mu v puse nasákly slinami a nemohl dýchat. Roman strhl pásku z jeho obličeje a vytáhl kalhotky ven. Trupík ještě chvíli lapal po dechu, ale Roman už mu nevěnoval pozornost. Obdivoval Klárčinu dokonalou tvář, jemné řasy a světlé dlouhé vlasy. S pocitem štěstí, že je jeho, znovu usnul.

Ostrov, 25. červen

Klárčin ostrov byl malý ráj. Léto bylo v rozpuku a dny byly plné slunce. Klárka s Romanem se chodili potápět a večer relaxovali u sklenky vína. Zdálo se, že není idyličtěnjší místo na zemi, ale pro Trupíka byl každý den na ostrově plný bolesti a ponížení. Zdálo se mu, že už to nemůže být horší, ale Klárka vždy přišla s nápadem, jak jeho utrpení zvětšit.

Konečně přišel den, kdy měla na ostrov přijet Veronika. Trupík o jejím příjezdu nevěděl, ale poznal, že zůstal v domě sám. Už se dokázal trochu pohybovat tak, že podsadil pánev a její hranou se zapřel o podlahu, pak se nadlehčil pomocí pahýlů a odtlačil se od pánve. Klárka se mu vždy smála, že vypadá jako píďalka, až na to, že píďalky za sebou netahají penis a koule.

Trupík uslyšel zvuk motoru a skrz prosklenou terasu viděl, jak u mola zakotvil člun a vystupují z něj tři lidí. Romana a Klárku poznal okamžitě. Byla s nima dáma v červených šatech a psem. Roman nesl kufry a pes utíkal před ním směrem k domu.

Po malou chvíli dorazili všichni k němu do pokoje. Pes ho začal zvědavě očuchávat. Smarad poznal Veroniku, když si sundala kloubouk a sluneční brýle a žaludek se mu stáhl strachy, jako by měl skládat maturitu.

„Ty nepozdravíš Veroniku?“ zeptala se Klárka.

Trupík věděl, že se musí doplazit k jejím nohám a líbat je na pozdrav. Už mu chybělo jen pár centimetrů, když mu Klárka zlomyslně přišlápla penis k podlaze a zůstala na něm stát. Svíjel se bolestí. Nakonec mu Veronika sama nastavila nohu před obličej, aby jí mohl políbit.

„Pojď, ukážu ti, kde budeš bydlet. Máme pokoj pro hosty. Ten nám neuteče a večer si s ním můžeme pohrát, jestli chceš,“ navrhla Klárka a odvedla Veroniku do jejího pokoje.

Když se vrátily, stál Verčin pes rozkročený nad Trupíkem a ukájel se na něm. Trupíkovi tekly slzy po tvářích a snažil se psovi uniknout, ale mohutný labrador měl fyzicky navrch.

„Šikovný pejsek. Hned poznal, že tu máme čubku a posloužil si.“ chválila Klárka psa a sedla si na gauč, odkud mohla sledovat probíhající akt. Veronika si přisedla a prohlásila, že takové divadlo je lepší než porno.

Po aktu se pes položil Veronice k nohám a nechal se drbat, zatímco si povídala s Klárkou.

„Víš, co je zvláštní? Po tom, co jsi odletěla, tak se mě asi deset sester ptalo, co se stalo s Novákem. Dokonce i sestry z oddělení, kde vůbec neležel. V životě se o žádného pacienta tolik nezajímaly.“

„Ty myslíš, že něco tuší?“

„Ne. Prostě pochopily, že se nemůže bránit a začaly ho používat pro své potřeby. Žádná se nepřizná, ale nejspíš v tom jely všechny. Prý má šikovný jazyk. Nevíš o tom náhodou něco?“ vyzvídala Veronika.

„Ne. Ten kripl se mě nesmí ani dotknout.“ řekla Klárka. „A už vůbec ne tím jazykem, kterým žere hovna.“

„Cože?“ divila se Veronika, „On žere hovna?“

„Jo, žere,“ řekla Klárka. „já jsem mu od začátku občas čurala do misky, abych mu připomněla jeho postavení. Ale jednou jsem byla maličko v náladě a prostě jsem se mu do ní, víš co. On to nechtěl sežrat, tak jsem ho řezala bičem, dokud ta miska nebyla prázdná.“

Klárka se odmlčela. „Asi jsem tím prolomila nějakou psychologickou hranici, protože pak mě to začalo bavit. Je můj osobní záchod a všechno, co ze mě vyjde, musí přijmout.“

„To je báječné!“ zavolala Veronika. „Tohle jsi ho naučila za jediný měsíc? Kam až to chceš posouvat?“

Klárka se zamyslela. „Přemýšlela jsem a asi mi to už stačí. Udělala jsem mu tolik hrozných věcí, že už jsem tu svojí zlost vybila. Neodpustila jsem mu to, ale mám pocit, že spravedlivý trest už dostal. Předtím jsem ho trápila, abych se mu pomstila, ale teď ho trápím pro zábavu, prostě jenom tak, protože můžu, ale necítím u toho hněv.“

„Hm. Já ho pořád cítím. V Praze to nejde ventilovat. Těšila jsem se, že ho společně potrestáme,“ řekla Veronika.

„Však ho potrestáme. Ale až si taky vybiješ vztek, tak tu epizodu uzavřeme a zbavíme se důkazů. Už víš, jak ho chceš potrestat?“

„Klidně se nechám inspirovat, ale mám krátký seznam toho, co mu chci udělat.“ červenala se Veronika. „Pro začátek mu chci na obličej vypálit naše jména, písmenko po písmenku, aby si nás dobře zapamatoval. Pak mu chci rozdrtit koule ve svěráku, otáčet pomalu klikou a dívat se mu do očí, aby viděl, jak si to užívám. Taky si z něj udělám živý záchod, jako ty. A úplně nakonec se chci pěkně naložit do vířivky. Můžeme vegetit ve vířivce a pít šáňo. Jeho dáme doprostřed a budeme ho nohama přidržovat pod vodou. Občas mu dovolíme se nadechnout, ale nebude vědět, kdy to bude naposled. Budu si masírovat nohy o jeho ksicht, až bude polykat andělíčky. A pak si můžeme vyrazit na výlet a užívat si tady tu nádheru, oceán, pláže a sluníčko. Co ty na to?“